Hadi
Hadi (Serpentes) jsou podřád plazů z řádu šupinatých. Jsou to dravci vyznačující se dlouhým tělem bez končetin. Kostra se skládá z páteře a žeber, mohou mít až 400 obratlů. Mají pohyblivě spojenou lebku, kterou mohou v případě potřeby rozdělit a vykloubit si tak čelisti. Orgány jsou protáhlé, z párových orgánů bývá většinou jeden zakrnělý. Oči pokrývají srostlá víčka. Zvláštností je Jacobsonův orgán umístěný na hlavě, který determinuje informace a slouží jako čichový orgán. Patří mezi amniota.Hadi jsou dokonalí lovci. Obvyklou kořistí jsou hlodavci a ptáci. Kořist loví pomocí jedu nebo škrcení. Doposud známe okolo 2700 druhů hadů, z toho asi 410 je jedovatých. V České republice žije ve volné přírodě pouze 5 druhů.
Mezi známé rody zahrnující smrtelně nebezpečné jedovaté hady patří například zmije, chřestýš, kobra, korálovec, taipan, mamba, pakobra nebo vodnář. Mezi škrtiče pak krajta, anakonda či hroznýš. Krom toho se vyskytují i určití zvláštní specialisté, například vejcožrout, který se živí konzumací vajec.
Anatomie hada
Hadi na první pohled zaujmou protáhlou stavbou svého trupu, splývajícího plynule s krkem i ocasem, a chybějícími končetinami. Jen některé vývojově starší skupiny si zachovaly zakrnělou pánev a nepatrné zbytky zadních nohou v podobě drobných drápků po stranách kloaky (např. hroznýšovití). Celá kostra se skládá pouze z lebky, dlouhé páteře a mnoha žeber, kterých může být až 435 párů. Lebka hadů se částečně liší druh od druhu, společné však mají kloubní spojení mezi horní a dolní čelistí, což lebku činí velice roztažnou, a umožňující polykat značně velkou kořist. Toto spojení zajišťují silné a úžasně pružné vazy. Zuby jsou většinou silně zakřivené a ohnuté dozadu, což zabraňuje vysmeknutí uchvácené kořisti.
Hadí tělo se vyznačuje obrovským množstvím velice složitých svalů a různých svalových úponů. Snad nejvíce svalů je mezižeberních; ty se na žebra přímo upínají a umožňují tak jejich značnou pohyblivost. Výsledkem naprosto dokonalé koordinace všech těchto svalových skupin je pro hady charakteristický, lehký a klouzavý pohyb.
Hadímu tvaru těla se pochopitelně přizpůsobil tvar i uložení vnitřních orgánů, které jsou většinou rovněž protažené. Párové orgány bývají obvykle zredukovány na jeden (druhý zakrní), popř. jsou v těle uloženy za sebou. Naprostá většina hadů má např. jen jednu funkční, pravou prodlouženou plíci, druhá buď úplně chybí, nebo je jenom velice malá. Výjimku tvoří opět někteří hroznýšovití a slepákovci, u kterých jsou vyvinuty oba plicní vaky. Žaludek hadů je velký, spíše se jedná o značně rozšířenou trávící trubici. Vývod střeva je zakončen v kloace. Srdce není příliš velké, má neúplnou přepážku mezi pravou a levou částí srdeční komory, a dvě srdeční předsíně. Ledviny nemají typický tvar, ale jsou to dva velmi dlouhé, oválné útvary, z nichž pravý je v těle uložen podstatně výše než levý. Také játra jsou podlouhlá a pokračují souběžně s plícemi. Hadi nemají močový měchýř a moč odchází z těla v podobě polotuhé, bílé hmoty. Pohlavní orgány hadů se také přizpůsobily protaženému tělu a levé varle u samců bývá umístěno před pravým. Samičí vaječníky jsou zpravidla umístěny podobně, s tím, že levý vaječník může někdy zcela chybět. Samčí pohlavní orgán tvoří dva hemipenisy, které se dost liší druh od druhu. Oba útvary jsou plně funkční a samec může při páření používat kterýkoliv z nich.
Povrch hadího těla pokrývá velice pružná kůže pokrytá šupinami, lišícími se tvarem i velikostí v závislosti na druhu. Na spodní straně těla mají hadi tzv. břišní (ventrální), příčně uložené šupiny, které spolu s břišními svaly umožňují plazení. Kůže většinou nepropouští vodu ani jedním směrem, proto hadi mohli osídlit jak vodní, tak extrémně suché biotopy, jako jsou pouště. Nejspodnější a zároveň nejsilnější vrstva kůže obsahuje pigmentové buňky, odpovědné za charakteristické zbarvení jednotlivých druhů, či jedinců. Jak hadi rostou, musí se pravidelně zbavovat vnější, pevné vrstvy odumřelé pokožky. Protože mláďata rostou o mnoho rychleji než dospělí hadi, svlékají se také daleko častěji.